Je zajímavé, že v mé rodině šla recyklace po ženské linii. První průkopnicí, kterou pamatuji, byla moje babička Marie. Když byla malá, byla její rodina bohužel velmi chudá a dodnes si pamatuji její slova, když mi říkala, že měla na výběr, jestli si chleba dá k večeři nebo půjde spát hladová a bude se těšit na chleba k snídani. Babiččina reakce na strádání v dětství byla, na rozdíl od jejího později docela epikurejského bratra, přehnaná šetrnost v dospělosti.
Vyprávění mojí mámy, že od ní nikdy neviděla hračku k narozeninám, bylo sice smutné, nicméně zasáhlo mě spíše vzdáleně. Zato si však pamatuji, jak babička, která v důchodu pracovala jako uklízečka v leteckém závodě, nosila domů dřevěné latě, které byly součástí balení některých součástek. Vždy vyčíhla, když měl službu na vrátnici spřátelený hlídač a dřevo vyčuhující z pracovní kabely všemi směry, bylo na cestě do domácího kotle. Babička byla toho názoru, že lidé strašně plýtvají, a tak pod zástěrkou procházky s mým mladším bratrem, začala nakukovat do kontejnerů u činžovních domů. Pokud se nemýlím, žádné „úlovky“ z toho nebyly, zato velký křik u nás doma, neboť moje maminka byla známou na toto babiččino počínání za přítomnosti ubohého vnuka upozorněna.
Snaha o využití věcí, které jiní už nepotřebují pak přeskočila generaci mé mámy, aby v plné síle vypukla u mé mladší sestry. Sice přiznávám, že také občas s chutí zapluji do sekáčku, abych tam objevila skrytý poklad, ale v porovnání s mou sestrou působím jako naprostá amatérka. Sestra má zmapovány sekáče v Brně a umí trpělivě vyčkávat až do posledního dne, kdy se nabízí všechno oblečení za 10Kč, aby pak triumfovala. Nakoupené oblečení pak nosí ona či její manžel nebo ho batikuje a prodává dál. Nadto se sestra nespoléhá pouze na zdroje komerční, ale vyráží na oblíbené procházky po noční moravské metropoli. Divili byste se, co lidi vyskládají v igelitkách vedle popelnic.
Jak jsem již avizovala, mě vlna recyklovaného oblečení postihla jemněji, ovšem také se mohu pochlubit pár kousky od kontejneru. To se mi poštěstilo, když dělala pořádek v šatníku před stěhováním naše sousedka. Nosila jen drahé značkové oblečení a měly jsme podobnou postavu ... K přiznání této naší rodinné úchylky – nebo ctnosti – as you like it, mě přiměla nedávná radostná náhoda, kdy jsem si vyšla opuštěnou silnici ke staré cihelně a vedle cesty jsem si všimla luxusní hromady čerstvě nastříhaných borovicových větví. Úplně tam na mě čekaly, jako by věděly, že je potřebuji! Neděste se, nebudeme je mít doma místo vánočního stromečku, použiju je jako chvojí na zakrytí bylinek na zahradě!
2025 ©