Přelom

Nastal čas věnovat jeden příspěvek přelomové etapě ve vývoji mé mobility. Začala jsem totiž samostatně řídit automobil. Tato památná událost se poprvé udála loni na podzim, tedy asi deset let poté, co jsem získala řidičák. V podstatě jsem ale po obdržení tohoto úředního potvrzení o způsobilosti k jízdě nikdy neřídila. V Praze jsem jezdila městskou dopravou a po přesunu do Roztok za volantem seděl můj manžel. On jízdu autem miluje a rád jezdí rychle a zběsile. Já při jeho kouscích přivírala oči a modlila se, ať už jsme bezpečně v cíli cesty. A on na mě začal pomalu naléhat, abych začala řídit. Že se mi to u dvou dětí bude hodit. Jenže já měla výmluvy. Především, syna Ondru, který byl v autě nesnesitelný a buď řval  nebo vyžadoval, abych ho bavila (já blázen prvorodič jezdila vzadu s ním) anebo se spletl  a (omylem) usnul. Přesto jsem usoudila, že s očekávaným příchodem druhého potomka by nebylo špatné občas někam dojet a přihlásila jsem se na cvičné jízdy s mírně slizkým instruktorem, který mi sice krásně říkal Venuše, nicméně efekt byl přinejmenším sporný. Tak se na jaře mým instruktorem stal můj ubohý manžel a našimi svědky naše dvě děti. Z hlediska zvukové stránky se jednalo  o jistý upgrade neboť buď řvalo jedno nebo druhé nebo obě najednou. Uznej, že takhle se zodpovědně řídit nedá, říkala jsem manželovi a měla jsem dobrou výmluvu. Leč děti se časem uklidnily a přestaly v autě řvát. Navíc Ondra začal chodit do lesní školky na Žalov, který je od nás přece jen dál. Já jsem začala zjišťovat, že jsou dny, kdy jsem totálně ulítaná. Zároveň mě začaly unavovat moje vlastní kecy o tom, jak nemůžu sebrat odvahu a přesunout se z místa na místo autem.  Takže jsem si do hlavy promítla všechny ty lidičky, které nesnáším, kteří jsou hloupější a nerozumější než já a přesto řídí. Namotivovala jsem se, že to zvládnu taky a vyrazila jsem.

První jízda: dojet do mateřského centra, které se nachází asi 600m od našeho domu. A co se nestalo, po prvních stovkách metrů odbočuji doleva, na jedné straně parkují jako obvykle auta, ale na druhé straně taky parkuje auto, malá avie, jedu jedničkou, koukám, pod autem někdo leží. Nehoda? Mrtvola?! Mrtvola by se nepodložila dekou, myslím si a uklidňuji se. Blbec! Musí to být blbec, když ještě tu svou nohu vykroutil směrem do silnice, kudy potřebuji projet. Jestlipak uslyším křupnutí blbcovy kosti, až mu přejedu nohu? Uvažuji a stáčím volant na druhou stranu. Projela jsem! Projela jsem, přežila jsem já i blbec.

Zkouším to znovu a znovu a záhy se etablují základní trasy roztocké. Do školky a zpět. Na zahradu a zpět.  Na nádraží a zpět. Do Alberta a zpět. Průměrná rychlost 30km/h, krk ukroucený od samých předností zprava, ale jedu. Občas mě rozhodí frajerští řidiči, kteří si chtějí pohrát s nositelkou nálepek Z a Děti v autě. A tak mě majitel mnohamiliónového auta předjede zprava, aby mi ukázal, komu že patří silnice. Občas na mě někdo zatroubí, naivně si myslí, že nevím o tom, že mi to zdechlo a že jeho troubení mě natolik vybudí, že mi to napodruhé nezdechne (chacha, efekt to má úplně opačný). Nicméně mé sebevědomí řidičky na krátkých místních tratích roste a nervozita (stažený žaludek, časté návštěvy WC před odjezdem) klesá. Když jsem se do školky doploužila dvacetkrát, po jednadvacáté to nejspíš dám taky, říkám si.

A dokonce se mi zvyšuje průměrná rychlost. Velmi citelně k tomu přispěla epizodka z tohoto úterý, kdy jedu s dětmi na nádraží, i s patřičnou časovou rezervou na parkování. Když mám zaparkováno, pouštím se do vykládání auta: kočárek, děti  a ... a batoh se všemi doklady... nemám. Nejspíš zůstal před domem na trávníku. V rekordním čase se vracíme před dům, batoh tam stále je! A hlavně je v něm úplně všechno! Otáčím to zpět na nádraží a za cenu mírného závěrečného klusu stíháme i ten původní vlak. Takže, sice konečně řídím, ale zase mi začíná skleróza.