Jihlava je malebné město na Vysočině. Nikdy jsem si (na rozdíl od autorů sloganu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů) nevšimla toho, že její jméno lze rozdělit na dvě části Ji-hlava. Logem festivalu se tak stal trychtýř, kterým jsou účastníkům festivalu nalévány dokumenty do hlavy. Shoda šťastných náhod tomu přála, že jsme se po šestileté rodičovské přestávce s manželem na konci října opět ocitli v Jihlavě, a to na celý prodloužený víkend.
V odpovědi na četné dotazy, jaké to bylo, si dovolím použít myšlenek filozofa Václava Bělohradského, který se často objevoval v diskuzích po projekcích českých dokumentů. Domnívá se totiž, že naši současnou existenci lze dobře charakterizovat slovem tekutost, kdy se po ztrátě vazby k půdě pohybujeme lidmi vytvořenou krajinou jako molekuly: neukotveni a nejistí si prací, rodinou a vlastně ničím. Nuže, v Jihlavě jsme se s manželem pohybovali v tekutosti, tolik odlišné od té naší každodenní. Měla podobu dostatku spánku a sexu, dobrého jídla a pití, pohybu uprostřed filmových příběhů a diskuzí otevírajících nové obzory.
Vznášeli jsme se v té lehce uvolněné existenci našeho bytí od jednoho filmu k druhému. Neočekávaně jsme stanuli tváří v tvář panu Paroubkovi, když přišel na premiéru dokumentu Paroubkové. Jeho autor vytisknul čtyřicet fotografií, které mu jako první našel internetový vyhledávač a nechal o nich hovořit různé lidi. Náhodou jsme shlédli i vítězný dokument v kategorii českých filmů Pod sluncem tma o návratu dvou elektrikářů do rovníkové Afriky za účelem kontroly elektrifikace vesnice. Rozhodně zajímavý pohled na rozvojovou pomoc. Závod ke dnu byl chmurným pohledem na nezaměstnanost u nás. Jak trefně poznamenala ekonomka Švihlíková, práce je dost, ale těch placených zaměstnání jaksi ubývá. Zabrousili jsme i do oblasti reality shows a nahlédli pod pokličku výroby Jasně, šéfe!, shlédli, jak se žije britským poslancům v chudinských čtvrtích vlastní země i bohatým americkým ženám. Zamysleli jsme se nad osudem hrdiny válečného odboje vědce Krajiny a vše poklidně směřovalo k ukončení mírně zahálčivého a lehce filozofického víkendu.
Poslední dvojice filmů začala roztomilým kratším animáčkem o roztomilých malých nášlapných minách, které v Palestině rozeseli izraelští vojáci. Následoval film Slzy Gazy, který mapoval období náletů na Palestince na přelomu let 2008 a 2009. Nebyla to žádná uhlazená soft verze. Norský štáb točil fakt naostro a vbíhal uprostřed náletů na ulice. Z mé pozice matky je přirozené, že nejvíce mě zasáhly osudy dětí. Nikdy nezapomenu na holčičku popálenou napalmem chroustající pytlík chipsů. Na tři malé chlapečky, kterým to ostřelovač namířil přímo do středu drobných hrudníčků. Najednou jsem chtěla být u svých chlapečků, pevně je stisknout do náruče, pomazlit je a přivonět si k jejich vláskům. A být přitom ráda, že žiju celkem blaze blízko Praze, a ne v Gaze!
2025 ©